Centrum osobního rozvojePár slov o nadacikontaktPrincipy holotropního dýchánípřihláška na akce v roce 2009zajímavé odkazy
Program kurzů
     

články spjaté s Nesmění, nebo články účastníků kursů

  zpět


    Do Nesměně mě před lety pozvala Mirka. Setkaly jsme se na jedné „šamanské“ akci, kam jsem přišla ze zvědavosti. Zaujala mě na první pohled, jak byla krásná, vyrovnaná a ženská. Trochu jsem žárlila, protože měla mezi ostatními účastníky fůru známých, a tak jsme si nemohly pořádně popovídat. Trochu se mi do té Nesměně nechtělo, protože se mi z těch jejich hovorů zdálo, že tam panuje na můj vkus příliš kolektivní duch, že tam člověk musí vystoupit z anonymity posluchače na přednášce a odkrýt svoje osobní karty. Navíc se všechno točilo kolem jakési Lídy, a vůči kultům guruů jsem obzvlášť obezřetná. Taky se mi nelíbilo slovo „kreativita“, jak byl Lídin kurs „pro začátečníky“ nazvaný, teprve mnohem později jsem zjistila, že to původně byl takový maskovací ideologicky nezávadný název pro kádrováky státních podniků v 80. letech, aby na psychologické kurzy osobního růstu ochotněji pouštěli vzdělávat se zaměstnance.

Nakonec jsem do Nesměně jela, zvědavost zvítězila. Byla jsem tam od té doby bezpočtukrát a dnes je to pro mě ta nejlepší relaxace a dovolená. Ochutnala jsem teoreticky i prakticky různé psychologické směry, techniky a terapeutické přístupy, vhledy do různých světových kultur a jejich tradic, počínaje rituály přírodních národů, přes buddhistickou kázeň či súfijské sdílení Universa až po oshovské hrátky hipiessovské generace. Fascinuje mě tolerantní prostředí toho jihočeského statku, kde člověk ráno při tradiční rozcvičce – pohybové meditaci na čtyři světové strany vidí na severu rozpažený venkovský kříž u cesty v polích, na jihu nefalšové indiánské týpí na louce za chalupou, na východě archetypální mlhu stoupající z hlubokých novohradských lesů a na západě pár orosených aut účastníků s espézetkami z celé republiky.

Je tu daných jen pár provozních pravidel: jak topit v krbu, jak třídit odpad a kam nepouštět kočky – a jinak už jen prostor pro zkoumání sebe i druhých – v debatách, dělbě práce, v prožitcích, společném sdílením i v hádkách o názory: Lída má zvláštní dar tmelit skupiny i hodně nesourodých lidí. Dává možnost zkusit se dotknout se v bezpečném prostředí vlastních hranic – ať jde o toleranci k názorům, zvyklostem či víře druhých lidí, nebo o chůzi po žhavém uhlí, pobyt v indiánské sauně, dervišské víření kolem vlastní osy, bionergetický strečink či holotropní dýchání. Její lektoři jsou často přední odborníci – lékaři, psychologové, terapeuti – a ještě častěji zajímavé osobnosti, zkušení učitelé různých duchovních směrů, občas cizinci, které Lída poznala na vlastních výpravách na zkušenou. Jejím sítem – profesionálním zrakem doktorky psychologie s dlouholetou praxí i citlivou ženskou intuicí – neprojdou šarlatáni, rádobyduchovní vůdci, pseudoléčitelé či povrchní kazatelé různých klišé a vyčtených mouder.

Ačkoliv se na akcích platí vložné, není to žádný „kšeft s duchovnem“. Svých peněz, kdykoliv jsem se rozhodla v Nesměni naplno si vyzkoušet nabízené, jsem nikdy nelitovala. Za tanec v ranní rose, malování masek divadelními šminkami na vlastní obličej i hledání grafického výrazu pro abstraktní tvář mé duše, za možnost zdřímnout si po obědě v houpací síti, zabubnovat si na černošský buben, koupat se v únoru v rybníku, vystupovat jako postava v psychodramatu, meditovat tiše a usebraně i divoce a dynamicky a především setkávat se s otevřenými lidmi a být nablízku jejich srdcím a osudům, zaplatím opravdu ráda. Nikdo mi neslibuje zázraky do týdne, ani vstup do kasty vyvolených. Ale můžu hledat cestu sama k sobě, a to je dobrodružství za všechny peníze, můžete mi věřit.

Yvonna

   Asi není možné určit, kdy jsem se s psychologií poprvé setkal. Psychologie je součást každého z nás, každý ji používá, protože se dennodenně setkáváme s druhými i se sebou samým. Všichni si své problémy musíme vyřešit sami, protože jsme tady na světě především sami se sebou.

S jakýmisi psychologickými hrami jsem se setkal v dramaťáku, kde prohlubovaly vztahy a dávaly nám spoustu podnětů k přemýšlení o sobě. Důraz v těchto hrách byl ovšem vždycky kladen na herectví.
Zásadní setkání s psychologií, tedy zlomový zážitek, který mě nasměroval ke studiu psychologie, mi však přinesla účast na kurzu Kreativity v obci Nesměn v jižních Čechách.

Ačkoli se tento kurz jmenuje Kreativita, jeho hlavní náplní je sebepoznávání. Sjede se na něj přibližně 25 lidí ze všech koutů naší země a všech věkových kategorií, což je pro mne obzvláště zajímavé. Patřím k těm nejmladších, nejstarším je kolem 60 let. Všichni přijíždí za stejným cílem, takže tam vzniká pospolitá, otevřená společnost. Na Kreativitě jsem byl celkem třikrát a všechny se navzájem v mnohém odlišovaly, přesto je možné určit, co mají společného: právě onu otevřenost. Lidé se tam zbavují masek a bariér, dovolí si ten komfort pustit si někoho blíže k sobě, přestávají platit omezení, která vyplývají ze společenského postavení a věku. Mohu tam například jako rovný s rovným mluvit s pánem, který je stejně starý jako můj otec, o tom, jak vychovávat děti v mém věku. Mohu vyslechnout soukromý rozhovor starší partnerské dvojice, mohu jim říct svůj názor, ač by to zdánlivě vypadalo, že na to ze své pozice nemám žádný nárok.
V této otevřené společnosti člověk také dostává mnoho zpětných vazeb, nikdo se nezdráhá druhému do očí říci, jak na něj působí, co mu bylo nepříjemné, nebo že například nerozumí jeho signálům. To vede nejen k okamžitému vyjasnění jednotlivých vztahů přímo na Kreativitě a tedy i k jejich zkvalitnění, ale je to velmi užitečné i v běžném životě. Lidé často zjistili, že, ačkoli by si velmi rádi povídali a přiblížili se ostatním, ze strachu, že by se to nemuselo povést, vysílají zamítavé signály, takže se ostatní opravdu bojí přiblížit. Cestou ven z tohoto začarovaného kruhu může být právě takováto zpětná vazba. Bez ní si naši chybu sotva můžeme uvědomit, natož pak napravit, a proto je v běžném životě téměř nemožné tento bludný kruh prolomit. Byl jsem moc rád, když jsem osobně poznal, že podobně otevřené prostředí funguje i mezi psychology na této fakultě.

Na Kreativitu, do této přátelské společnosti, si lidé často přiváží svůj problém, který tam sami nebo s pomocí ostatních řeší. Jedná-li se o problém se vztahy, funguje Kreativita jako jakási chráněná dílna, kde si každý může vyzkoušet, co mu samotnému v životě nejde, například oslovovat osoby druhého pohlaví.
I když si s sebou někdo přiveze ryze osobní problém, je to ku prospěchu všem. Po několika dnech skrývaný problém většinou vyplave na povrch (což už samo o sobě může být velkým pokrokem), takže se ho i ostatní mohou pokusit takto zprostředkovaně řešit, nebo se z něj alespoň poučit. Poslouchat cizí příběhy je podle mě stejně přínosné jako číst knihy, obojí je zprostředkovaná zkušenost. Příběhy ale bývají konkrétnější a emotivnější, já osobně si z nich vždy odnáším více.

Díky této otevřenosti je možné poznat ostatní mnohem lépe a hlouběji než jindy - mnohdy i lépe než ty, se kterými běžně trávíme své dny.

A kdykoli se člověk takto dostane blíže k ostatním anebo sám k sobě, začíná brousit do psychologie. Kdykoli začne uvažovat nad svým chováním, nad svými city, je sám sobě psychologem. Kontakt s druhými není možný bez jisté dávky psychologie.

Na Nesměn vždy jako lektor jezdí i psycholog, který pak vede jeden den. Prvním psychologem, který mě na Kreativitě nadchl, byla paní doktorka Iva Veltrubská. Jejím hlavním tématem byly emoce a prožívání. Uvědomil jsem si, jak špatně se svými emocemi většina z nás zachází, nerozumí jim, nechají se jimi ničit, anebo je v sobě dusí, což je stejně nebezpečné. Nejzajímavější pro mě bylo asi povídání o vzteku a z něj plynoucí agrese.
Vztek a jiné agresivní emoce jsem vždycky pokládal za špatné a nízké, nikdy jsem si je v sobě nepřipouštěl, vždy jsem se snažil něco tak opovrženíhodného v sobě ani necítit, natož projevovat. Několikrát se mi však stalo, že jsem se cizí agrese a následně své vlastní agresivní emoce tak lekl, že jsem ztuhl neschopen obrany ani útěku. Došlo mi, že žádná emoce není špatná, že jsou to jen signály, kterými s námi naše nitro komunikuje, že je třeba naučit se s nimi zacházet. Tyto negativní, agresivní emoce jsou velmi vitální a silné, je tedy v krizových situacích nutné je umět poslat ven proti tomu, kdo je vyvolal, a ne zpátky do sebe, kde mě pak svázaly v jakési podivné formě strachu. Je to přirozená, živočišná síla, která v nás ožije, když jsme konfrontováni s agresí na nás či na osobách nám blízkých. Myslím si, že je to síla ukrytá v každém živém tvoru, měli bychom se proto naučit ji používat, ne zatracovat.

Od pana doktora Kobylky, dalšího psychologa, se kterým jsem se na Kreativitě setkal, jsme jednou dostali za úkol namalovat mapu svého vlastního života. Sebepoznávací hry, které nám dávají nahlédnout do svého nitra, mě pokaždé naplňovaly pocitem, že dělám cosi smysluplného. Introspekce je sice velká dřina, čím opravdovější pohled si chce člověk udělat, tím je to práce namáhavější, ale výsledek stojí za to. Pohledy dovnitř mnohdy bolí, ale potom jsem se vždycky cítil krásně.

Ještě zajímavější pak bylo podělit se o své mapy s ostatními ve skupině. Ve své trojici jsem náhodou měl tři stejně mladé lidi. To ale bylo asi vše, co jsme měli společného. Tak jak má mapa hýřila světlými barvami, připomínajíc procházku voňavým sadem, byla ta Michalova černá. Tři roky drogové závislosti už se na barvičkách projeví. Třetí osůbka, se kterou jsme se o naše životní příběhy dělili, byla bulimička Daniela. Po vyslechnutí jejího příběhu jsem si začal uvědomovat, jak bezstarostný život si zatím vedu.

Možná, že v tomto psychologie trochu bloudí do filosofie, ale pokaždé, když jsme nuceni položit si ty nepříjemné otázky: "Co je pro mne v životě důležité? Čeho jsem dosáhl? Čeho vlastně chci dosáhnout? Jaký jsem? Kdo jsem?" - a upřímně si je pro sebe pokusíme zodpovědět, posune nás to o trochu dál, pryč z té naší každodenní příjemné, bezstarostné otupělosti k nalezení své vlastní podstaty, svého místa a svého poslání.
Právě kvůli těmto otázkám mám psychologii rád. Díky nim se na sobě snažím pracovat, zlepšovat se, stávat se dokonalejším. A vlastní dokonalost je už podle starých Řeků vedle cizí blaženosti jediná opravdová lidská ctnost, za kterou se má cenu ubírat.

Dalším velkým tématem Kreativity je překonávání vlastních hranic. Metody pana doktora Kobylky byly možná trochu drsné, ale po ranním koupání v zamrzlém rybníce jsem i já na vlastní kůži uvěřil, že mé možnosti i schopnosti jsou daleko dál, než bych očekával. O rok později jsem se zúčastnil chození po žhavém uhlí, kde se dalo krásně pozorovat, že celý problém je jen problémem psychologickým. Samotný člověk by se k něčemu takovému nikdy neodvážil, ale když na vlastní oči vidí, jak před ním koberec žhavých uhlíků přejde deset lidí a pak nadšeně jásají, dodá mu to odvahy a vykročí. Jsou to ty samé uhlíky a ty samé nohy, ale role, kterou v tom hraje duše, je naprosto zásadní.

Technika, která mne na Kreativitě zasáhla asi nejvíce, však byla imaginace. Po uložení se do příjemné polohy na zádech a uvolnění celého těla jsme se díky slovům pana doktora Kobylky stali ohněm. Cítil jsem v sobě jeho energii, jeho živost. Oheň se pak změnil v dým a ten ve vítr, a já jsem celým tělem cítil tu volnost, tu nespoutanost, když jsem se mohl rozpínat a vát kamkoli se mi zachtělo. Vzduch se však začal sytit vodní párou, pomalu houstl a mohutněl, až se z něj stal hustý mrak. A já jsem prožil vůbec nejkrásnější věc, která se vodě může stát - v momentu, kdy koncentrace páry v mraku překročila kritickou mez a pára zkondenzovala, začal jsem jako právě vysrážená kapička deště padat nazad dolů do oceánu…

Sám sebe jsem fascinoval svou vlastní fantazií, schopností vcítit se dokonce i do neživé hmoty, prožít ji jako bych to byl já. Cítil jsem, že celý vesmír je schovaný i uvnitř mě samého.

Psychologie je podle mě cesta ke správnému, vyváženému a čistému žití, k pochopení sebe sama jako živočicha i jako člověka, k poznání podstaty a snad i smyslu našeho pobývání zde, je to cesta pod povrch, do nitra druhých i vlastního.

Na povrchu jsem nikdy nechtěl zůstat.

Vašek Wortner

    Ahoj Lído,

díky za program. Už pár dní se Ti chystám napsat, tak tohle je dobrá příležitost.

Na konci Vnitřní krásy ženy jsem říkala, že jaký mi to přinese efekt se teprv uvidí. Chci, abys věděla, že ohromný. Bývala bych to nečekala. Zaujal mne soul work, objevila jsem tam zajímavé věci, ale nenapadlo by mne, jak přínosné to může být. V dalších dnech jsem se zaměřila na své vnitřní postavy. Každou situaci a všechny své pocity a reakce s ní spojené jsem zkoumala z pozic své vnitřní ženy, muže i dítěte. Začala jsem o tu ustrašenou divoženku v sobě pečovat. Vyjadřovala úctu tomu spolehlivýmu chlapovi, ale krotila ho v jeho sebeprosazování. Dítě se cítilo bezpečněji, když se to dařilo. A všichni začali spolupracovat! Pořád to jde se mnou. Pomáhá mi to moc.

Říkala jsi, že když se něco spraví vevnitř, často se změní i vnější realita. Vypadá to, že i to se mi stalo. Jsem opatrná v tom tvrzení, protože mi příjde dost nepravděpodobné, že by to šlo tak rychle. Ale halucinacema fakt netrpím :-)

Chtěla jsem Ti tedy moc poděkovat a dát Ti jako malinký dárek dobrou zprávu o sobě.

Přeji krásný zbytek adventu.

Saša

    Ahoj všichni,

Díky za různé maily, co o vás chodí. Je to bezvadný. I když už je to 3 týdny, pořád se mi to taky vrací. Chci vám všem poděkovat za to, že jsem s vámi mohl zažít to, co jsem zažil, to co jsme zažili. Když se lidi navzájem otevřou beze strachu. Je to sice trochu umělá situace, v normálním životě to tak nebývá a když, tak jenom vyjímečně, ale i tak to za to stojí. Uvědomil jsem si, že všichni, co tam byli i se svými problémy, jsou bezvadní. Všichni lidi chtějí být šťastní, někomu se to daří líp, jinému hůř. Čím hůř to jde, tím větší bariéry si staví proti světu. Ale za bariérami jsou všichni úžasní, jedineční. Kdyby se nám podobným způsobem jako v Nesměni dařilo žít v normálním běžném životě, to by bylo něco ! Musíte se víc snažit, pane správče. Když člověk pozoruje svoje myšlenkové reakce na různé podněty, tak si uvědomí, že všechno jsou ty naučený postupy, který už jsou nefunkční, ale my se jich pořád držíme. Pokud se na ně koukneme svrchu, zjistíme, že můžeme reagovat jinak, svobodněji, máme možnost volby. To je pak úleva.

Já jsem byl teď pár dní na horách v Rakousku, bylo to bezva, na horách je všechno jednodušší, problémy se zredukují na minimum (co jíst, kde spát, bacha na počasí, tělo bolí, tady je to o ústa - tak pozor). Po návratu se na člověka vyvalí problémy v práci, doma, tu i onde, přechod trochu bolí. Snad si rychle zvyknu.

Mějte se co nejlíp, zdraví vás

Pavel

    Ahoj Lído,

(jestli si můžu toto familiérní oslovení dovolit) byl jsem účastníkem holotropního dýchání o minulém víkendu a cítím potřebu ti aspoň dodatečně touhle formou poděkovat za všechno co jsi pro mě udělala. Teprve zpětně si uvědomju jak moc toho bylo. Po holotropním dýchání zažívám velkou pozitivní změnu ve vnímání sebe sama i ostatních lidí. Dostal jsem se do daleko bližšího kontaktu se sebou samým, se svými pocity,víc příjmám sám sebe se svými chybami a nedostatky, v komunikaci s ostatními jsem víc otevřenější, spontánější, cítím se sebejistější, sebevědomější, jsem víc v přítomosti tady a teď. Holotropní dýchání mi otevřelo cestu k sobě samému. Ale nebylo to jenom holotropní dýchání, ale také sdílení svých pocitů s ostatními, společně ztrávené chvíle u jídla...Nejvíc nosím v sobě zažitky z poslednío dne z rituálu dívání se do očí a objímání se. Byl to pro mě jeden z nejsilnějích a nejkrásnějších zážitků, které jsem v životě zažil. Chtěl bych si tuto změnu podržet a dál jí rozvíjet, promítnout ji do každodenního života, uzemnit ji. Proto jsem se rozhodl přihlásit se do kurzu Sebepoznání, osobní rozvoj a kreativita, který by mi v tom mohl pomoct. Chtěl bych se také zůčastnit v některém podzimním termínu znovu holotropního dýchání. Ješte jednou - děkuji.

Pěkný den a všechno dobré

Mirek

    Milá Lído,

chtěla jsem ti moc poděkovat za to, jak jsi se o mě starala, protože během semináře se mi to nejspíš vůbec nepodařilo vyjádřit.

Byla jsem vyvedená z míry mnoha věcmi, nejen že se ve mě dýcháním pohnuly hluboko usazené bolesti, ale myslím, že jsem tak nějak uvnitř nevěřila, že mi někdo může/je ochoten pomoct.

Hodně jsem se od tebe naučila a taky pár věcí pochopila.Ty, a také oba tví kolegové Petr a Jarda jste (asi pro každého) znamenali bezpečí, sílu a jistotu, a váš přístup a pomoc bylo něco, co pro mě v mém životě doteď nikdo neudělal.

A ta šance dýchat ještě neplánovaně potřetí, ale vlastně celý ten víkend, pro mě moc znamenaly, byla to možnost pohnout se z místa.

Jsem v pořádku a děkuju.

Táňa